Podivuhodné setkání

17. května 2012 v 16:48 | Kate |  Novely - nezařaditelné
Nápad na tuhle povídku mě navštívil nedávno, když jsem usínala. Trochu jsem se bála, že když si ho nezapíšu, tak ho zapomenu, ale vyjímečně mi utkvěl v paměti a já ho nyní dala do textové podoby. Doufám, že alespoň někomu se zalíbí...


"Proč ležíš na těch kolejích?" ozval se hlas vedle mě. Otevřela jsem oči a spatřila mladou pohlednou dívku, jenž se skláněla nade mnou.
"Protože už nemám pro co žít," odvětila jsem pohotově a sledovala dívčin výraz.
"V takových případech jsem tu ale já."
"O čem to mluvíš?" zeptala jsem se a nespouštěla z neznámé oči. Dívka si sedla kousek přede mě a shlédla mě pohledem. Chvíli mlčela a pak spustila: "Co se ti stalo?"
Nikdy jsem neměla ráda odpověď na otázku otázkou, ale bylo zřejmé, že mi svojí předchozí větu nevysvětlí. Posadila jsem se. Můj vlak měl stejně nejspíš zpoždění. A třeba mi pomůže, když se někomu svěřím, pomyslela jsem si.
"Jsi si jistá, že to chceš slyšet?"
"Ano," odpověděla bez zaváhání a bylo vidět, že je připravená mě skutečně poslouchat.
"Již je to měsíc, co jsem zjistila, že celé manželství mých rodičů je jen pouhá lež. Už to ani nevydrželi skrývat a začali si nadávat i přede mnou. Bylo to hrozné. Do svých hádek tahali i mě. Nemohla jsem uvěřit tomu, co si o mně vlastní otec myslí. Řekl, že za vše mohu já. Že jsem to nejhorší, co ho kdy potkalo. Bolelo mě to…"
"Oh, to je mi líto," řekla neznámá starostlivě a čekala, až se zase vrátím ke slovu.
"Ihned po týdnu se rozvedli a já skončila s matkou, která se zhroutila a začala pít. Po týdnu už jsem ten pohled na ni nevydržela a začala utíkat z domova a vracet se až večer, když spala. V tu dobu jsem poznala skvělého kluka. Dean byl tak nápomocný a chápavý, že jsem se ihned do něj zamilovala a naivně jsem mu věřila. Svěřila jsem mu do rukou svoje panenství a to bylo bohužel jediné, o co mu šlo. Byla to pouhá sázka. Jakmile vyhrál, ztratil o mě zájem."
Musela jsem se na chvíli odmlčet. Bylo pro mě bolestivé na to vzpomínat. Dívka to zřejmě chápala a jen trpělivě čekala.
"Pak přišla třetí rána osudu. Zradila mě má nejlepší kamarádka. Vždy jsem pro ni dělala vše, abych ji činila šťastnou. Byla jsem tu pro ni, když nikdo jiný nebyl. Věřila jsem ji a ona toho jen využila ve svůj prospěch. Vyždímala ze mě vše, co mohla. Nyní jsem pro ni už byla jen přítěž. Odstřihla mě a přidala se k gangu, kam říkala, že nikdy dobrovolně nevstoupí."
Znovu jsem se odmlčela na chvíli. Celou dobu při vzpomínání jsem se koukala do země, nyní jsem však zvedla oči na tu dívku.
"Už chápeš, proč to chci vše zkoncovat a zbavit se té bolesti?"
Dívka mi pohlédla hluboce do očí a klidným hlasem řekla: "Život je boj. Ale dokud tu jsem já, je zbytečné zahazovat to nejcennější, co máš. Svůj život. Mohla bys o hodně přijít."
"Jak myslíš to 'dokud tu jsem já'? Co jsi zač?"
"Už ti jede vlak," pronesla jen a zvedla se. Natáhla ke mně ruku a pokračovala: "Je to tvé rozhodnutí, ale já umírám vždy jako poslední. To nezapomeň."
V tu chvíli mi to došlo. Já se celou tu dobu bavila s Nadějí! Podívala jsem se směrem na blížící vlak a poté se chytla dívčiny ruky a vstala. Právě včas…
 

Matějská pouť 2/2

15. května 2012 v 12:02 | Kate |  ...skrz foťák
A nyní už poslední várka fotek jako vzpomínka na Matějskou...


Ztráta vlastního Já

12. května 2012 v 22:08 | Kate |  Novely - depresivní
Dnešní pocity mě donutily napsat tuto povídku. Dlouho tu navíc nic nepřibylo a já bych ráda už začala dále psát nějaké povídky a nechávat je vámi komentovat. Nečekám, že bude mít kladný ohlas, ale jsem s ní celkem spokojená, ačkoliv je skutečně krátká...


Co se mi to sakra děje? Ptala jsem se sama sebe v duchu. Cítila jsem, že je něco špatně, ale nevěděla jsem co. Opovážila jsem se jít k zrcadlu a podívat se do něj. Bolest v těch očích, které jsem viděla, byla nepopsatelná. Bylo to, jako kdyby vraždili malé dítě. Rvali ho na kusy a já ho viděla křičet o pomoc, které se mu nedostávalo. Cítila jsem tu bezmoc a tu bolest, co dítě zažívá. Cítila jsem se v té scéně jako jeho matka. Viděla jsem ty jizvy v těch očích. V mých očích. Těch mnoho jizev, které by člověk nedokázal spočítat. Ačkoliv byly schované za tím nátěrem hnědo-zelené barvy, byly tam. Věděla jsem o nich.

Pleť, ačkoliv byla bez jediného pupínku, působila vybledle. Byla úplně bílá a zdála se, jako by ztratila veškerou energii, kterou mívala. To samé i rty, jenž kdysi dávno skrývaly vášeň a pokušení. Nyní vše bylo ztraceno. Zahaleno za šedým odstínem barvy.

Věděla jsem, že vypadám jen jako duch, ale bylo mi to jedno, neboť jsem se tak i cítila. Celá léta jsem vynakládala úsilí na něco, v čem jsem žila jen já. Ve všech vztazích jsem byla ta jediná, která se o něco snažila a která vše zachraňovala na úkor vlastních pocitů a vlastního zdraví. A k čemu mi to bylo? Co je ze mě teď? Troska, kterou lidé využili a která našla jediné přátelé v drogách, cigaretách a alkoholu. U těch alespoň vím, že mi nezdrhnou za jinýma…
 


Shrek

1. května 2012 v 17:49 | Kate |  Recenze - filmy
Film: Shrek
Žánr: Animovaný / Dobrodružný / Rodinný / Komedie
USA, 2001, 90 min

Režie: Vicky Jenson, Andrew Adamson

Hrají: Mike Myers, Eddie Murphy, Cameron Diaz, John Lithgow, Vincent Cassel, Jim Cummings, Simon J. Smith, Conrad Vernon, Ian Abercrombie, Andrew Adamson, Chris Miller, Kathleen Freeman, Christopher Knights

Kam dál